CESTY

Chorvatsko - jachta
Nízké Tatry
Val Gardena
Krkonoše
Roháče
Rottenmanské Taury
České Švýcarsko
Krkonoše
La Plagne
Lefkada
Hamburg
Šumava
Vysoké Tatry
Krkonoše
Hinterstoder
Beskydy
Kréta
Vysoké Tatry
Jižní Anglie
Nové Domky
Atény
Jizerky
Vysoké Tatry
Podyjí
Malá Úpa
Vysoké Tatry
Krkonoše
Norsko

Rottenmanské Taury

9.-13.8. '04

Na letošní dovolenou jsme se rozhodli jet do hor. Jakub se dozvěděl o Nízkých Taurách a mě se to zdálo jako dobrý nápad, i když jsem nevěděla, co mne čeká. Nechtělo se nám jet jen tak ve dvou, tak jsme rozhodili sítě mezi kamarády. Nakonec se k nám přidal Venca.

 

Dřevěná skulptura u jezera Globukensee
Dřevěná skulptura u jezera Globukensee

V pondělí ráno jsme vyjeli autem z Roztok směr Rottenman a po osmi hodinách cesty s přestávkou na oběd jsme v pět hodin odpoledne zaparkovali naše Twingo v Rottenmanu na malém parkovišti a vyrazili na první výstup směrem na Rottenman hütte. Šli jsme asi půl hodiny po asfaltce do kopce. Najednou, když byli kluci za zatáčkou a já funěla s plnou polní do kopce, zastavilo vedle mne auto a jeden starší sympatický horal se nabídl, že mne sveze. Ač nerada jsme přiznala, že jsme tři a že se tedy k němu do auta všichni nevejdeme. Nabídl se tedy, že nám vyveze alespoň naše batohy a nechá nám je u dolní stanice nákladní lanovky na Rottenman hütte.

Asi za hodinu jsme nalehko dorazili ke stanici lanovky a našli naše batohy opřené o auto. Horal jsme potkali asi za dvacet minut. Poděkovali jsme a zapili to kalvádosem. Počasí má být pěkné, ale cesta, kterou máme naplánovánu na zítřek je prý dlouhá a náročná. Nu co, uvidíme.

Nedaleko od chaty jsme potkali stádo krav, které se volně páslo po okolí. Byly krásně šedivé a ta největší měla u krku zvonec. Šlapali jsme dál, ale zvonění nesláblo. Celé stádo se pomalu vydalo za námi. Trochu jsme zrychlili krok, protože spát ve společnosti krav se nám nechtělo.

Rottenman hütte jsme minuli už po západu slunce a pochvíli jsme došli k cíli naší cesty, k jezeru Globukensee.

 

Globukensee a Stein am Mandl
Globukensee a Stein am Mandl

Ráno bylo krásně, sluníčko svítilo, azuro. Těšili jsme se, jak vyběhneme do sedla nad jezerem a uvidíme hory. Poslední metry výstupu nám dali zabrat, ale výhled na okolní kopce byl nádherný. Všude samé vrcholky. Prostě paráda.

Ze sedla jsme vystoupali na Seegupf (2011 m.n.m.) a pokračovali přes Diewalgupf (2125 m.n.m.) a Moserspitz (2230 m.n.m.) na Hochheide (2363 m.n.m.), kde jsme poobědvali a opět se kochali nádhernými výhledy. Při sestupu jsme minuli jezírko s přiléhavým názvem Grünner See.

Plán na tento den předpokládal dojít až za Groß Bösenstein. Horko a krásné počasí nás ale přinutilo jej změnit. Jednomyslně jsme všichni dali přednost koupání v druhém jezírku za Hochheide. Batohy jsme nechali v sedle a začali sestupovat ke Gemeinsee. To se nakonec ukázalo jako podstatně dále a níže, než se zdálo ze sedla. Koupel nám ale vše vynahradila.

Gemeinsee
Gemeinsee

Nabrali jsme vodu na další den a vrátili se do sedla, kde jsme postavili stany. Zbytek dne jsme strávili příjemným odpočíváním a pozorováním větroňů, které využívali teplých stoupavých proudů z údolí a poletovaly těsně nad vrcholky okolních hor.

Večer k našemu jezeru dorazilo stádo krav a celé se tam vykoupalo.

 

Ve středu nás čekal nejvyšší vrchol cesty, Groß Bösenstein (2449 m.n.m). Přes celkem nevýrazný vrchol Dreistecken (2382 m.n.m) jsme dorazili do sedla nad jezírkem Gefrorener See. Přesně podle očekávání zde ještě plavali kusy ledu na hladině.

Groß Bösenstein 2449 m.n.m.
Groß Bösenstein 2449 m.n.m.

Další cestu na Groß Bösenstein přes Sonntagskarspitze rozcestník označoval jako „nur für geübte – jen pro zdatné“. Před námi byl ostrý skalnatý hřeben s mnoha špičkami, ale v mapě jsme žádný Klettersteig neobjevili, tak jsme byli zvědaví, co to „pro zdatné“ v Rakousku znamená.

Výstup na Sonntagkarspitze (2350 m.n.m.) byl celkem pohodový, dále však pokračovala jen jakási kamzičí stezka po úzkém hřebeni přes několik skalisek. Tak trochu jako Tri Kopy a Ostrý Roháč v Západních Tatrách, ale bez těch řetězů. S batohy na zádech nám cesta dala celkem zabrat.

Hřebínek končil asi sto výškových metrů pod vrcholem Groß Bösensteinu. Nahoru jsme stoupali po strmé západní straně cestičkou mezi kameny. Na vrcholu bylo opět krásně. Na nebi se sice již tu tam objevovali nějaké ty mraky, ale stále bylo velmi teplo.

Z vrcholu jsme dlouhým a nekonečným sestupem zamířili do sedla Bärwurzposter, po nímž se rozprostírá jezero Geißrinsee. Tady jsme chtěli přespat a spoléhali jsme, že zde opět nabereme vodu. Čím více jsme se však blížili, tím více bylo patrné, že jezírko je vyschlé, zbyla z něj jen jedna veliká blátivá kaluž. Naštěstí jsme poměrně rychle našli na protějším svahu Bärwurzgupf jiný pramen. Umyli jsme se, připravili jsme večeři, najedli se a šli spát. Tou dobou už bylo zataženo a jen jsme vlezli do stanu, začalo pršet.

 

Zinkenkogel 2233 m.n.m.
Zinkenkogel 2233 m.n.m.

Ráno opět svítilo slunce, na obloze se však honily mraky a foukal vítr. Sbalili jsme stany a přes vrchol Bärwurzgupf (2082 m.n.m.) jsme zamířili na Zinkenkogel (2233 m.n.m.). Už nebylo takové vedro, takže jsme stoupali celkem rychle. Na vrcholu u vrcholového kříže nás překvapily dvě žáby. Jak se sem dostaly a co zde daleko od vody dělaly nám zůstalo záhadou.

Ze Zinkenkogelu cesta pokračuje travnatým hřebenem přes několik méně významných vrchů až pod Hochswung (2196 m.n.m.). Ten se do cesty staví svojí strmější, zlomovou stranou, takže nahoru šplháme po čtyřech a jsme rádi, že tudy nemusíme jít dolů.

Horská květena
Horská květena

Těsně pod vrcholem se stezka otevřela do vrcholové louky. Slunce už vykukovalo pouze občas a také vítr zesílil. Prohlédli jsme si vrcholovou knihu a schovali se do závětří kousek pod vrcholem. Hochswung byl místem, kde jsme se museli rozhodnout, jestli budeme pokračovat dál po klesajícím hřebenu, nebo již sejdeme dolů do údolí a vrátíme se do Rottenmanu. V sílícím větru a pod zataženou oblohou jsme se rozhodli hřebenovou stezku opustit, sejít do údolí Schwarzgulling a vydat se zpět do civilizace. Jakoby hory poznaly, že je již chceme opustit a rozhodly se nás zkusit ještě jednou přemluvit, na obloze se mraky rozestoupily a začalo svítit slunce. Naposledy jsme zaváhali, ale rozhodnutí již bylo učiněno.

Když jsme sestoupili k prvním statkům v údolí, obloha byla již opět celá zatažená. Našli jsme si jedno z mála rovných, travnatých a neoplocených míst, vhodné pro postavení stanů. Dovolili jsme se paní, která kolem jela na kole. Upozornila nás, že v půl osmé ráno tudy požene krávy na pastvu, tak by bylo lepší, abychom již byli vzhůru. Také nás varovala, že přijdou bouřky, tak abychom si to s cestou do hor ještě rozmysleli. Když jsme jí pověděli, že mi právě odcházíme, upozornila nás na svého souseda, který ráno poveze mléko do Oppenbergu a mohl by nám tedy zkrátit cestu.

 

Ráno jsme vstali a v sedm hodin jsme už šlapali po silnici do Oppenbergu. Vyhlíželi jsme mlékaře, ale štěstí nám přálo ještě víc a zastavilo nám hned první auto. Byl to nějaký mladý Rakušan, který jel do Rottenmanu na vojnu. Tedy do základní vojenské služby, která se zde vykonává prezenčně každý všední den od osmi do pěti odpoledne. Armáda je zde uznalá a ví, že mladí muži nemají čas jen na ni, ale že se také musí starat o hospodářství. A ještě přitom ušetří za ubytování.

V osm hodin jsme byli v Rottenmanu, naše twingo jsme našli tam, kde jsme ho zanechali. Protože jsme ještě nesnídali, zastavili jsme se ještě v místní pekárně pro čerstvé koblihy a hurá domů.

Začalo pršet…